Zpověď žíznivého fotografa... aneb jak to vypadá na Dakaru

Zpověď žíznivého fotografa

Rallye Dakar není jen o závodění, ale také o emocích a nepřeberném množství více či méně uvěřitelných příběhů. Po celou dobu rallye jsem pro Czech Dakar Team psal tiskové zprávy a snažil se maximálně autenticky zprostředkovat to, co mi letošní dakarská sestava nastupující v barvách Czech Dakar Teamu, tedy motorkáři Roman Krejčí, Honza Veselý a Martin Macek, čtyřkolkář Olin Bražina, posádky Toyot Jiří Janeček - Viktor Chytka a Dušan Kunovský - Libor Latiňák a truckeři Marek Spáčil – Radek Smolka – Míla Janáček a Martin Kolomý – Zbyněk Kotal – René Kilián většinou osobně v bivacích vyprávěli. V tomto okamžiku naši kluci startují do poslední etapy a já jim přeji, ať si splní svůj sen a tento extrémní závod dokončí.

Posádka našeho Fordu Ranger 4x4 z místní půjčovny bohužel takové štěstí neměla. Před bivakem v Santa Rose, kam vedla trasa předposlední etapy, nás totiž zradila spojka, konkrétně pak těsnění spojkové hydrauliky. Zbývajících 600 kilometrů do Buenos Aires jsme tak využili možnosti pověsit se na lano za asistenční kamion číslo 762 Letka Racing Teamu. Tímto díky Tomášovi Tomečkovi, který je už doma a Petru Vodákovi, který nás bezpečně táhne po pláních Argentiny a skrz davy nadšených fanoušků.

Rád bych se s Vámi podělil o svůj příběh, který se mi stal během dvanácté etapy ze San Juanu do San Rafaelu. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát, nicméně jak říká Forest Gump, život je jako bonboniéra…

Ve snaze ulovit atraktivní záběry jsme dorazili na start druhé části dvanácté rychlostní zkoušky. S denními akreditacemi a autem z půjčovny se člověk na trať ve většině případů nemá šanci dostat, takže jsme podobně jako stovky dalších zaparkovali auto podél cesty. Kluci šli spát, já psal jako obvykle tiskovou zprávu a nad ránem ji přes satelitní modem poslal domů. Spát hodinu je pro mě horší než vůbec, takže jsem se raději jen prošel okolo a prohodil pár slov s místními. Skoro vždy se najde někdo, kdo umí alespoň trochu anglicky a každý tady zná tenistu Tomáše Berdycha. Toho dne bylo zaděláno na pěkný pařák, shodou okolností největší během celé rallye. Teploměr ve vrtulníku ředitele soutěže Etienna Lavigna, kterého jsem později potkal, ukazoval neuvěřitelných padesát stupňů Celsia při téměř absolutním bezvětří. Závodní itinerář sliboval pět kilometrů fesh-fesh, pak dvouvykřičníkové odbočení vpravo a následně třivykříčníkové terénní vlny. S vidinou atraktivních záběrů jsme spolu s dobrodruhem a fotografem Jardou Jindrou vyrazili najít zajímavé a fotogenické místo. Vzali jsme si z auta dostatek vody, tedy 2 litry na každého jsme považovali za odpovídající zásobu.

Ve dvou se to lépe táhne a tak jsme společně ušli několik kilometrů a přitom zdravili každého policistu a většinu místních. Lidí okolo tratě postupně ubývalo, až jsme se konečně ocitli sami. Nakonec jsme se rozdělili, když Jarda objevil místo kde se dalo předpokládat, že se bude skákat. Já jsem s očekáváním, nebo spíš fata morgánou, že roadbookové tři vykřičníky nabídnou atraktivní podívanou, pokračoval dál.

Postupně začaly jezdit první motorky a vysněná zatáčka byla moje. Motorkáři byli po pětikilometrové rovince pěkně rozjetí, málokdo navzdory mé gestikulaci upozorňující na změnu směru zatočil správně a tak nastávaly zajímavé situace, když se skrz porost vraceli zpět na trať. Nejznámější křovák Olin Bražina, hvězda loňského dakarského EuroSportu, projel tímto místem jako jeden z mála předpisově. Postupně přistály opodál tři helikoptéry a v zatáčce se objevil jeden z francouzských lékařů rallye, který nedokázal pochopit, proč se někdo vleče se dvěma foťáky tak daleko pouští. Také mi nabídl, ať případně zaskočím k vrtulníku, kdybych potřeboval vodu. Chvíli před tím, než na scénu přiletěl první český motorkář Roman Krejčí, jsem změnil stanoviště a lahve s vodou si dal do stínu vedle levé nohy. Roman jel úplně jinou stopu, než všichni před ním a i v širokoúhlém objektivu mi najednou připadal hrozně blízko, tak blízko až mi přejel kolem přes levou nohu. V prachovém písku to nohu spíše zamáčklo, ale cítil jsem, že mi teče do bot. Všechny láhve s vodou právě prožily klinickou smrt a vypustily duši, tedy svůj obsah. Naštěstí se na scéně objevili gaučové na koních a vody bylo rázem dost. V pauze mezi kategorií moto a auty jsem zaskočil k helikoptérám, kde jsem se potkal s ředitelem soutěže Etiennen Lavignem a sportovním ředitelem Davidem Casterou. Po pár minutách povídání jsem se vrátil zpět s několika lahvemi vody v očekávání, co budou v "mé"zatáčce vyvádět auta. Naštěstí jsem zvolil bezpečnější místo, protože po průjezdu prvního Mitsubishi zmizel keř, vedle kterého jsem předtím převážně operoval, v historii dějin. Prachové efekty prolétajících aut byly úžasné. Po projetí nejlepších aut jsem se vypravil o něco dál, kde se měl podle místních nacházet velký skok. Po více než třech kilometrech jsem to vzdal a začal se vracet. Předposlední láhev vody jsem věnoval opožděnému a pomlácenému motorkáři. Písek deroucí se do bot neskutečně pálil a vody ubývalo rychleji, než jsem si přál. Když jsem dorazil zpět do "své" zatáčky, tak jsem stihl cvaknout akorát projíždějícího Viktora Chytku s Jirkou Janečkem. Všichni již byli pryč a odpolední slunce doslova vařilo písek. Počkal jsem ještě na pár kamionů a vyrazil směrem k našemu autu. Pista byla rozježděná a tak se po ní šlo mnohem hůře, než ráno. Po dvou kilometrech jsem toho začínal mít celkem dost a přemýšlel, jestli jít nejkratší cestou, nebo pokračovat po pistě. Zvolil jsem druhou variantu s tím, že tak spíš na někoho narazím. Levá noha střídala pravou, slunce žhnulo, voda byla dávno pryč. Když jsem dorazil k úseku trati, který byl ohraničený žlutou páskou, tak mi bylo jasné, že mám před sebou ještě skoro 2 kilometry. Řekl jsem si, že než se schovat někam do stínu a ztrácet čas, tak to přeci musím dojít. Vzdálenost jsem měřil na horizonty a za každým dalším si přál vidět vytoužený cíl. Člověk v takových chvílích myslí na různé věci. Za některé takové myšlenky jsem teď s několikadenním odstupem velmi rád. Všude okolo tratě byly poházené plastové láhve, ale žádná z nich bohužel ani částečně plná. Když už jsem cítil, že víc než kilometr neujdu, tak jsem konečně uviděl silnici. Všude bylo rázem spousta lidí a tudíž také vody. Dva ledové litry jsem vypil prakticky okamžitě a zhroutil se do auta vedle Jardy Jindry, který toho měl očividně také dost. Ten den jsme oba přetáhli strunu a měli také notnou dávku štěstí.

Podobný zážitek bych opravdu, ale opravdu nikomu nepřál. Během těch několika nekonečných hodin v poušti jsem vypil skoro deset litrů vody a ušel nějakých osmnáct kilometrů. Už se těším domů na ženu, děti a sníh.

Ladislav Lála
Czech Dakar Team